Je konec školního roku. Většina slavnostně oblečených dětí jde, kráčí, či se klidným tempem ubírá směrem ke školním budovám, ale najdou se i někteří jedinci, kteří i dnes, poslední den tohoto školního roku pádí, spěchají i pospíchají, aby jim školníci či školnice nezamkli pře nosem a oni nepropásli to nejdůležitější – vysvědčení. Většina žáků či studentů přichází s hezkou kytičkou, bonboniérou či jiným dárkem pro paní učitelku a ve většině případů panuje dobrá nálada a radostné očekávání příštích, volných, sladce voňavých, optimisticky laděných, prázdninových dnů.
I mé děti jsou náležitě oblečeny a s květinami v rukou kráčejí vstříc poslednímu, slavnostně laděnému školnímu dni, aby obdržely v podobě vysvědčení výsledky za celou svou pololetní práci. I když ani u jedné své ratolesti neočekávám samé jedničky a přestože jsem přesvědčena, že by minimálně u mých dvou starších dítek mohl být výsledek ještě o malý kousíček lepší, jsem spokojena.
Má spokojenost pramení nejen ze školních znalostí a dovedností, ale i z výsledků mimoškolních. Spokojenost je na místě, když vidím, jak se mé děti učí popasovat se s problémy a při nezdaru neházejí flintu do žita, ale snaží se danou situaci napravit.
Nedávno dcera dostala z matematiky za pět, ale téměř zároveň se se známkou nejhorší objevila i ta nejlepší – jednička. „Co si popletla, že si dostala pětku?“ tážu se jí a dostává se mi následující odpověď: „To bylo zkoušení u tabule. Paní učitelka chtěla, abych vše co dělám, říkala nahlas. Ale na to já nejsem zvyklá a celou mně to popletlo. A druhý den jsem se paní učitelky zeptala, zda by mně nevyvolala na opravu a poprosila jsem jí, abych mohla jen zapisovat na tabuli a počítat si v duchu. Dovolila mi to a dostala jsem jedničku.“ „To si šikovná, že ses zeptala“ chválím dcerku a ta dodává „po mně se přihlásilo ještě několik dětí, kterým popisování, co a jak právě počítají, nebylo také příjemné.“
I synovi se nedávno nedařilo. A také shodou okolností máťa. Zvrtal závěrečnou písemku. I když z ní nedostal známku nejhorší, byla by tato známka stačila k tomu, aby mu na vysvědčení byla dána o stupeň horší známka. Kdyby… „Mámo, já vím, že se mi písemka nepovedla, ale hned jsem šel za panem profesorem, jestli by mně nevyzkoušel. Sice říkal, že mně už nevyzkouší, ale oznámil mi, že budeme psát ještě malý test.“ Test psali a byl na výbornou. A tak na vysvědčení bude dvojka.
A to je přesně to, co se mi líbí. Ještě mnohokrát se jim něco nepovede, nepodaří či nezdaří úplně podle jejich představ, ale chuť, touha, ochota, snaha danou událost napravit, odčinit, nebo alespoň malinko zlepšit je pro život velice důležitá, možná někdy i důležitější než samotné vysvědčení.
A všem, ať již máme známky jakékoli, přeji krásné, jedinečné prázdniny, se spoustou nádherných zážitků.
Je to vážně hezké, jak chodí ty vyfešákované děti s kytičkami 🙂
Je to už mnoho let, co já jsem chodila s kytičkou posledního června pro vysvědčení. Pak jsem ty kytičky chystala dcerám. Teď nemáme žádné dítko školou povinné.
Já jsem se nejvíc těšila, že mi ubudou o prázdninách takové povinnosti, jako úkoly, příprava pomůcek, a starosti, jestli jsem naučená. Moc jsem se sice učit nemusela, hodně jsem si zapamatovala z výkladu ve škole, ale třeba slovíčka, vyjmenovaná slova, násobilku, nebo něco méně záživného jsem se taky musela vyloženě našprtat. Na prázdniny jsem nikam nejezdila, ale na vesnici s kamarády jsme měli vyžití až až. Takže jsem se nejvíc těšila na to, že je volnější, bezstarostný režim, více času stráveného venku při hrách s kamarády, a příchody domů, klidně, až když se začalo stmívat. Ráno jsem si mohla pospat, když jsem chtěla. A to mi stačilo ke štěstí.
Já se vždy nejvíc těšila k babičce a dědovi do Beskyd. Měli jsme tam partu dětí a doma nás viděli jen na oběd, po ránu a večer. Vlastně moc nezávidím dnešním dětem, že je musí mít dospělí stále pod dozorem. Jedno léto jsme stavěli v lesích bunkr a bylo třeba přivázat lano na strom, brácha tam vylezl, ale při slézání špatně odhadl vzdálenost větve, uklouzl, spadl a zlomil si ruku. Kdyby to bylo dnes, už jsou babička s dědou ve zprávách na Nově, že nás nehlídali. A ještě by reportér připojil hororový komentář ve stylu „Můžeme se jen domnívat, co by se stalo, kdyby ten strom stál na skále…“ My ale měli tyhle prázdniny rádi a i přes zlomenou ruku a odřená kolena jsme si je užívali.
Jako malá jsem na letních prázdninách milovala to, že pojedu ke své babičce a dědečkovi. Já žila ve městě a oni na vesnici, což pro mě bylo kouzelné. Žádné paneláky ani městský ruch, jen domy, příroda a klid. Babička i dědeček jsou ti nejlepší kuchaři, jaké znám, takže jsem si z prázdnin i odnesla pár kilo navíc. Ale nikdy bych nevyměnila chvíle s nimi, třeba za zájezd k moři.
Nejvíce jsem se těšila na to, že nemusí do školy a že mohu trávit čas u vody.
Konečně prázdniny! Většina dětí jásá a já jsem v dětství byla nadšená z volných dní. Chodila jsem se koupat s kamarádkami, hráli jsme volejbal, mastili karty…Byla jsem knihomol a četla knížky, paní knihovnice mně dobře znala. V té době ještě nebyl takový provoz na silnicích a vpodvečer jsme jezdili
na kolech. U moře jsem poprvé byla až ve svých 18 letech. Krásné časy dětství!
Prázdniny pro mě vždy představovaly slunce, koupání, zmrzlinu, meloun a houbaření u babičky. 🙂
Pro mne, holku z vesnice, byl největší zážitek trávit léto u babičky v Praze. Zatímco ostatní děti jezdily do přírody, já milovala velkoměsto. Tramvaje, výstavy, muzea, kavárny, lanovku na Petřín….. Ted mám sama děti a ty to už mají jako ostatní – jezdí za babičkou na venkov 🙂
Těšila jsem se na to, že nebudu muset vstávat a bude dva měsíce klid.
Na co jsem se těšila? Na dva měsíce prázdnin plných dobrodružství, na dva měsíce na chatě na soutoku Sázavy a Vltavy, kde jsem trávila prázdniny, na dědu s babičkou, poněkud podivíny, kteří mi připravovali soutěže, hry a zábavu. Těšila jsem se na kamarády, kteří pro mě nebyli vhodní a které jsem viděla jen o prázdninách. Dodnes znám jejich přezdívky: Frč, Pták, Herdule, Olios. Díky nim se ze mě stávala divoká a nespoutaná holka,která celý den lítá po lesích, jezdí na kole, koupe se v Sázavě, zpívá s trampy u táboráku, opéká buřty, chodí do chaty až za tmy nasmrděná od ohně. Tohle bylo moje dětství a prázdniny.
Těšila jsem se, že zase pojedu s rodiči k moři. 🙂
Já se nejvíc těšila na to, že nebudu muset vstávat 🙂
Nejvíc jsem se těšila na tábor v Černé hoře a na nocování ve stanu
Jsem již 10r. ve st. penzi, nepřipadám si tak,žila jsem s dvěmi sestrami rodiči a dědou v zemědělské rodině na venkově.Na dohled jsme měli rybník jménem Řeka,Rodiče hospodařili sami,poté společ. v JZD, nezbývalo jim času a i kdyby trochu vyšetřili, tak koupání v řeči našeho dědy nar. 1900 byla jen zbytečná kratochvíle. Jsem nejstarší z dcer, které toužily se jít koupat,zažít vstřískot turistů,prohlédnout si dění u táboření- to jsme vůbec neznaly. S naší rodinou se kamarádila starší paní, říkalo se jí teta Pepička,ta se obětovala a párkrát přemluvila naše rodiče a šla s námi na vytoužené „letovisko“My si vzaly modré cvičební trenky a košilku, teta Pepička zašla v šatech a sváteční zástěře po kolena do vody a až do těch míst jsme měli dovoleno se koupat…to byl zážitek- takto fungovalo naše koupání několik málo let,moc jsme si toho vážily.
Též jsme mnoho týdnů o prázdninách chodily sbírat borůvky-pro domácí potřebu jsme tolik nebrbraly, ale taťka určil, které sousedce ještě nasbíráme borůvky,aby táž šla místo sběru borůvek pomáhat na pole.Chodily s námi vrstevnící, kteří si nasbírané borůvky prodávaly a měly kapesné,to jsme jim trochu i záviděly. Byly jsme vedeny k tomu, že nejen o prázdninách se má pomáhat.Však se též,když jsme již byly starší trochu hnuly ledy a se staršími kamarády jsme k té vodě občas mohly zajít a to už jsme měly plavky….
Když nám bylo 14 let…. tak jsme chodily na brigády do míst. JZD a to každé prázdniny až do maturity,sušily jsme seno,nejvíc jsme chodily dělat selekci sadb. brambor a dokonce jsme trhaly len a dávaly na řádky-to jsem já s mladší sestrou si nechaly vyměřit několik dílků (za určený obnos),vstali jsme na budík ve 4h ráno, vybavily se svačinou a již časně jsme pilně pracovaly-na tu dobu ta práce byla docela zaplacená, v okolo 10h jsme posvačily ( k pití jsme si nosily mj. i výč. pivo 7st.) a pole se lnem byla u malebného rybníku u pramene Doubravky, tak jsme svá opálená těla ochlazovaly koupelí zde,za poledne domu na oběd a k večeru za chládku zase trhat len nazpět. A těšili se jak za vydělané korunky si pořídíme na konci prázdnin nějakou tu parádu- nu holky….
Také moc ráda vzpomínám, že na naší vesnici existoval čilý kult. život- na tu dobu pod hlavičkou SSM, pořádali jsme taneč. zábavy-zajišťovali jsme úklid sálu,obsluhu..i jsme si zatancovali, z výnosů z těchto akcí (např. sběr žel. šrotiu…) jsme pořádali autobusové zájezdy i na několik dní a to jsme byla parta mladých od 14do 30let- nu prostě nezadaní a přátelé….
Prostě vzpomínky jsou a dost z dneš. pohledu i úsměvných,když se s vrstevníky po cca 50letech potkáme je vždy o čem povídat- vzpomínáme.
To by se rodiče a děda divili, kdyby viděli, jak svět poposkočil. Smanželem jsme v mládí jezdili s dětmi stanovat a tak jsem se konečně v 33letech stala plavcem. Nyní na prahu sedmdesátky jezdíme do vodních rájů-světů v ČR- např. Aquapalac Libere,Čestlice, sjíždíme skluzavky.tobogány a vyprávíme vnoučatům pro ně neuvěřitelné příhody z našich prázdnin před 60ti lety- nechtějí ani uvěřit…
Nejvíc jsem se těšíla na blbnutí na našem rybníku s kamarádama a bratránkama.
Tak já se nejvíc těšila na to, že budem „bydlet“ na zahradě, nejdřív ve stanu, pak tam naši postavili chatičku. Jednou jsme tam spala pouze s taťkou, ještě ve dvě v noci jsme mastili karty a měli to jako tajemství. Jenže soused to mámě vyzvonil a pak jsem ho pár dní nezdravila:-)